Ondřejův bloq

Zimní počasí v Tchajpeji dostálo svému jménu a po týdnu sympatické “babí zimy” se opět ochladilo a dnes večer se přidal i lehce protivný déšť. Vím, že si proti sněhové kalamitě nemám prakticky na co stěžovat, ale už jsem asi trochu rozmazlený.

Abych nepsal stále jen o počasí, v sobotu vyvrcholilo dlouhé secvičování našeho sboru “Novoročním koncertem” – tedy, při příležitosti lunárního nového roku, samozřejmě.

Výsledná sestava anglických, latinských, tchajwanských a čínských písní nakonec čítala 13 skladeb plus jeden přídavek a zabrala skoro dvě hodiny čistého času.
K pobavení publika vytáhl dirigent k mikrofonu dva lidi – přítomného autora našich tchajwanských písní a také jednoho neobvyklého člena sboru, myšleno tedy mě. Tím mi samozřejmě způsobil nezměrnou radost a já tak dostal příležitost k procvičení čínštiny
Fotky a mp3 budou až je z přítomných náruživých fotografů vytluču.

Z jiného soudku: v reakci na minulý příspěvek dávám na vědomí, že jsem opět mobilně vybaven počítačem, tentokrát z dílny Sony Vaio a tak se můžu dál věnovat diplomce, fotkám, psaní blogu a bůhví čemu ještě.

Jak bývá Murphyho špatným zvykem, i tentokrát mě vzal za slovo.

Dnes jsem shodou okolností s několika lidmi rozebíral spolehlivost techniky, zejména té počítačové, a mě, hlupáka, nenapadlo nic lepšího, než nahlas vychválit bezproblémový chod mého notesu. Tou dobou jsem samozřejmě nic zlého netušil, ale mrzák Murphy na sebe nedal dlouho čekat.

Během prezentace na mítinku naší laboratoře (naštěstí ne mojí prezentace) se laptop bez varováni odporoučel a drze mi tvrdil, že jsem ho zapomněl zapnout.

Večer po příchodu domů už ale žertovat přestal a s kvíknutím zašlápnutého štěněte zhasl docela. Zatím bohužel odolává všem pokusům o dýchání z úst na procesor a přes mé snaživé pošťuchováni nehnul ni brvou ni kontrolkou.

Murphy se samozřejmě postaral, aby v mezičase stihla vypršet jakákoliv záruka

vybaví si většina lidí  jméno cremonského mistra Antonia Stradivariho, ovšem za připomenutí stojí rozhodně i díla mistrů Andrea a Niccoly Amati, z nichž Andrea má dokonce na svědomí podobu houslí, jak je známe dnes. Mým osobním favoritem ale se ale po dnešním večeru stal ještě jiný cremonský mistr, Giuseppe Guarneri del Gesù, Stradivariho o 50 let mladší současník.

Pokud vám stále uniká, proč se najednou zajímám o housle, na které jednak hrát neumím a o nichž si (nejen) z finančních důvodů můžu nechat jen zdát, hned vám záhadu objasním.

Guarneri, Stradivari, Amati. Miliony na dosah ruky…

Číst celé…

Zatímco Evropu i zbytek severní polokoule zasypává sníh, na Tchajwanu se během víkendu udělalo hezky a tak několik dobrých duší napadlo vyrazit pro změnu ven.

Jako správní mazáci jsme výlet sice začali až kolem poledne, čekala nás ale sympatická štreka s půlkilometrovým převýšením na pouhých pěti kilometrech, takže v plánu byl i návrat před úplným setměním.
Číst celé…

Národní park Jangmingšan (陽明山,Yangmingshan) je velmi oblíbenou destinací mnoha obyvatel Tchajpeje – začíná totiž na severním okraji města a je tak dobře dostupný i hromadnou dopravou.

Samotný park je pak pojmenován podle nejvyšší hory, která se v něm nachází – Jangmingšan, neboli Sluneční hory. Protkán je mnoha stezkami a nabízí celoročně pěkné vycházky i podívanou na okolní kopce, aniž by museli návštěvníci cestovat velkou dálku. Nicméně dle tradice Tchajwanci se do kopců vydávají ještě před rozbřeskem a tak i během jedné (neúspěšné) výpravy za východem slunce jsem potkal spoustu, převážně starších výletníků supících do kopce za ranního šera.

Mráčky mi ale nepřály, tak přilepím aspoň jednu fotku z dračí sluje v Siaojoukchengu. Sirnaté páry vyvěrající bez ustání puklinami ve skalách dávají tušit, že Tchajwan zdaleka není geologicky nejstabilnější oblast zemského povrchu.

Dračí doupě Xiaoyoukeng