Nejtěžší plánované stoupání vyšlo na třetí den naší túry: výšlap od chaty 369 až na hlavní vrchol Sněžky, 3886 metrů nad hladinou moře. Hned brzy ráno jsem však zbystřil poté, co se okna chaty zbarvila do oranžova a prozradila tak nádherný úsvit, který nad horami rozehrálo právě vycházející slunce. Nabití energii z úchvatné podívané jsme posnídali a vyrazili Černým lesem až ke strmému stoupání na samotný vrchol.
Cestou se bohužel začalo zatahovat a již pár stovek metrů od vrcholu bylo jasné, že ranní podívaná se tentokrát opakovat nebude. Ačkoliv totiž bylo na samotném vrcholu vidět docela dobře, kolem dokola rozlila příroda neprostupnou mléčnou stěnu.

S nadějí na zlepšení situace jsme na vrcholku Sněžky poobědvali instatní polévku a pomalu se vydali hustou mlhou na “Svatý hřeben”, cíl naší trasy. Pomalu nám ale docházelo, že takhle to asi nepůjde; když se z mraku navíc spustil déšť provázený silnými poryvy větru, bylo hotovo.

V mlze jsme dokonce na chvíli ztratili cestu a k vedlejšímu vrcholu Sněžky, hoře Arris (3880m), dorazili menší oklikou, na její vrcholek jsme se ale škrábali už bez batohů, odhodlaní k návratu.

Naše cesta tak skončila na samém začátku Svatého hřebene, dolů jsme se spustili kamenitým polem drobné břidličné šotoliny, na které se dalo výborně “lyžovat”.

Sněžka se nám pak za námahu odvděčila, když na chvíli rozhalila závoj mraků a ukázala nám hřeben v celé kráse. Cestou dolů k 369 začalo opět drobně pršet a po další noci strávené v temné chatě jsme se pošmourným a mokrým ránem vydali zpět k autu. Cestou nás dohonil i mobilní signál a s ním i aktuální předpověď počasí – tajfun Nalgae se totiž sice Taiwanu z většiny vyhnul, jeho vzdálené rameno ale celý ostrov stejně zahalilo do hustých mraků a přívalového deště.

Svou sílu pak tajfun prokázal na nespočetných sesuvech kamení, které lemovaly horskou silnici zpět do civilizace.