18
vybaví si většina lidí jméno cremonského mistra Antonia Stradivariho, ovšem za připomenutí stojí rozhodně i díla mistrů Andrea a Niccoly Amati, z nichž Andrea má dokonce na svědomí podobu houslí, jak je známe dnes. Mým osobním favoritem ale se ale po dnešním večeru stal ještě jiný cremonský mistr, Giuseppe Guarneri del Gesù, Stradivariho o 50 let mladší současník.
Pokud vám stále uniká, proč se najednou zajímám o housle, na které jednak hrát neumím a o nichž si (nejen) z finančních důvodů můžu nechat jen zdát, hned vám záhadu objasním.
Legenda Italských Houslí
Měl jsem totiž příležitost navštívit úžasnou a neopakovatelnou výstavu v mém oblíbeném Národním Palácovém muzeu – “Legenda Italských Houslí”. Tchajwanská nadace Chi Mei totiž ze svých prostředků shromažďuje světová umělecká díla, mezi než patří i řada historických a jedinečných hudebních nástrojů, a na jejich počest pořádá různé kulturní akce a výstavy. Vrcholem jedné takové právě ukončené výstavy byly troje housle cremonských mistrů Antonia Stradivariho, Nicoly Amati a Giuseppe Guarneri del Gesù, pocházející z let 1709, 1656 a 1744 respektive.
Expozice, jejíž program ještě stále visí na webu, začala ukázkou strunných předchůdců houslí, aby vzápětí představila dvě nejvýznačnější italské houslařské školy, z Brescie a následně i z Cremony. Právě Cremonská škola navázala na pokrok učiněný v Brescii, a do ní se řadí i rodina Amati, která techniku houslí zdokonalila prakticky do dnešní podoby. Převážnou část exponátů pak tvořily právě historicky cenné nástroje těchto škol; poslední a snad i nejzajímavější část tvořil náhled do houslařské dílny s podrobně znázorněnou výrobou houslí od dřevěného špalku po zkompletovaný nástroj, přičemž celý postup byl doprovázen polotovary. Tady mě snad nejvíc mrzel zákaz fotografování.
Třešničkou na dortu krásné výstavy byl také koncertní “rozstřel” zmíněných tří mistrovských kusů, který nabídl nádherné srovnání zvukového projevu těchto výjimečných nástrojů. Výtečný houslista 蘇顯達[Su Sian-ta] předvedl náročný program, včetně bravurně předneseného Montiho Čardáše v přídavku.
Ve srovnání Stradivariho “ex Marie Hall ex Viotti”, Amatiho kusu z 1656 a Guarneriho “Ole Bulla” vyšel z publika jako jasný vítěz právě poslední zmíněný nástroj díky svému plnému tónu, který zaoblil Stradivariho až příliš jasné výšky a působil vyváženěji než Amatiho o 90 let starší kus.
PS: abych Stradivarimu nekřivdil, právě jeho jasný přednes mi nejvíce učaroval na 280-ti letém cellu “Pawle”, které bylo také součástí výstavy, ale už se bohužel neúčastnilo koncertu.
Taipei, TAIWAN
Prosím tě, tan pan houslista hrál živě každý den, či to bylo pouze někdy?
Jinak ano, závidíme oba tu možnost, neb jak jsem již poznamenala, 3 znící drahokamy a další, viz čelíčko. Ty nástroje byly, předpokládám, v bezdotekové vzdálenosti.
Tak dobrou noc, Pieter vlastnotělně šel ohřát peřiny, venku pouhé slabé minus dva a v chalupě přo příjezdu 5 nad. Teď už vevnitř +21,9 héč!
Jak jsem psal, respektive chtěl napsat, koncert byl u příležitosti ukončení výstavy. Krom poměrně drahých lístků by se to opravdu každý den zvládat nedalo, už proto, že výstava trvala od září loňského roku: každodenní dvouhodinový koncert by byl vyčerpávající nejen pro houslistu, k újmě by nejspíš přišly i housle.
A když už mluvíme o teplíčku, to indoorové vám sice můžu závidět, ale přes den se tu dostáváme na podobné teploty i venku.